Kde byl v ČR nalezen nejvetši kus zlata a kolik važil?

M.S.

V roce 1948 byl u obce Pocheň v Jeseníkách nalezen křemenný valoun o rozměrech 3 x 2 x 2 cm, ze kterého vystupují vyrostlice ryzího zlata o celkové hmotnosti asi 23 g.Ovšem největší nález byl pravděpodobně učiněn v roce 1927 u Vodňan v Křepicích, kdy bylo ve štěrku na silnici objeveno zlato o odhadovaném množství přes 1 kg. Dochoval se z něho plech o hmotnosti 16,5 g a je uložen v Národním muzeu v Praze.

Obracím se na Vás s prosbou, zda-li by bylo možné od vás získat definici, nejlépe zákonnou, výkopových prací? Snažím se tuto definici najít již týden, ale bez úspěchu. 

B.V.

Článek 5 a) (bývalé ?) ČSN 73 30 50 - zemní práce, definuje "výkop" jako zemní objekt - stavební dílo, které je výsledkem zemních prací. Podle čl. 8 je "výkop" zemní objekt, který se tvaruje vykopávkou se současným vytvářením svahů a dna s jejich případným urovnáním a vroubením. "Vykopávka" je podle čl. 6 rozpojování horniny, odebírání výkopku s jeho odhozením, anebo naložením na dopravní prostředek. 

"Hloubení" je podle čl. 14 vykopávka pod úrovní vodorovného přemístění výkopku. Čl. 15 definuje "hloubený výkop" jako výkop, který je výsledkem hloubení. Podle tvaru se hloubené výkopy dělí na a) jámy, b) hloubené zářezy, c) rýhy, d) šachty.

Čl. 4 definuje "zemní práce" jako práce , které se zabývají rozpojováním hornin, přemísťováním výkopku, resp. sypaniny, jejich sypáním včetně jejich zhutňování anebo jiného zpevňování a jinými úpravami souvisícími s těmito pracemi. Z toho odvozuji, že "výkopové práce" jsou ty zemní práce, které souvisí s výkopem či s nakládáním s výkopkem. V platné vyhlášce ČÚBP a ČBÚ č. 324/1990 Sb., o bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních pracích, je do "Část pátá ZEMNÍ PRÁCE" zařazen mimo jiné §19 "Zajištění výkopových prací", §20 "Výkopové práce", §21 "Zajištění stability stěn výkopů", §22 "Svahování výkopů". Podle jejich obsahu se ale zpravidla jedná o tzv. "Hloubené výkopy".

Jaký je nejhlubší vrt na světě, kde se nachází, jaký je to vrt a nějaké zajímavosti o něm.

M.N.

Nejhlubším vrtem na pevnině je pravděpodobně stále ještě vrt SG3 na poloostrově Kola, vrtaný ve tvrdých horninách, s plánovanou hloubkou 13,5 až 15 km. Vrtání začalo v roce 1970 a již v roce 1984 vrt dosáhl hloubky 12 068 m. Kvůli přílišnému zakřivení pak musel být zastaven a od hloubky 7 800 m se začal vrtat nový stvol, který v roce 1989 dosáhl 11 600 m. Vrt měl projít tzv. Conradovou diskontinuitou a pod ní vstoupit do hornin svrchního pláště, ale v průběhu vrtání k žádné výrazné petrografické změně ve složení hornin nedošlo. Změnu seismických rychlostí interpretovanou jako Conradova diskontinuita zde nejspíše způsobily tenké polohy amfibolitů, rozšířené na velké ploše v širokém území okolo vrtu. Překvapením  byly také četné termální prameny vyvěrající z rozpukaných krystalinických hornin o kterých se předpokládalo, že budou suché. Pro hloubení vrtu musely být průběžně vyvíjeny a odzkušovány nové unikátní technologie. Aby se vrtné soutyčí vlastní vahou nepřetrhlo, vrtalo se duraloaluminiovými tyčemi vážícími 170 tun za použití řídkého výplachu, který do nich hnalo čerpadlo v množství 28 litrů za sekundu.  Výplach dole otáčel vrtným nástrojem a vynášel nahoru vrtnou drť. Vytažení soutyčí z této hloubky bylo plně automatizováno a přesto trvalo 12 hodin. Horninové vzorky (tzv. vrtné jádro) se při vytahování změnou tlaku trhaly, odletovaly z nich odštěpky a někdy doslova explodovaly. Teplota vody na dně vrtu byla 220 stupňů Celsia a tlak na dno vrtu činil 1400 atmosfér.  V těchto podmínkách se diamantové vrtné nástroje neosvědčily a muselo se vrtat speciálně vyvinutými keramickými břity. Protože se vrtalo v polárních podmínkách, musela být vrtná věž uzavřená. Vrtalo se v nepřetržitém provozu. Přímo u vrtu se v jednotlivých směnách střídalo 40 lidí, další hned na místě vyhodnocovali vzorky, připravovali výplach a kontrolovali vrtné tyče ultrazvukem aby našli případné vady materiálu a zabránili havárii. Byla to továrna, ve které bylo zaměstnáno 400 lidí.

Pro srovnání : Nejhlubší vrt do oceánu byl  hluboký 2 km a odvrtala ho v roce 1991 jako součást širokého mezinárodního projektu americká loď Joides Resolution v Tichém oceánu poblíže Kostariky, ve vodách hlubokých 3500 m. V roce 1993 se chystalo jeho prohloubení "kam až to půjde". Kam to až šlo - nevím.

Jaké jsou příčiny zemětřesení, oblasti výskytu a popřípadě síla a stupnice kterými se měří. Co je tektonické, sopečné, řítivé a umělé zemětřesení.

P.P.

Zemětřesení se (viz Encyklopedický slovník geologických věd, Academia 1983) rozdělují podle příčin na řítivá, sopečná a tektonická.

1. řítivá vznikají zřícením stropů podzemních dutin nejčastěji krasového původu (jeskyně) anebo i dutin vzniklých dobýváním nerostných surovin. Hypocentrum leží nehluboko, jsou lokální povahy, avšak následky bývají často katastrofální.

2. sopečná (vulkanická) bývají průvodním jevem sopečné činnosti. Zpravidla předcházejí vlastním výbuchům, nebo výlevům lávy. Hypocentrum je vázáno na přívodní dráhu lávy (sopouch, prasklinu), v níž je vyvoláno pohybem ker pod tlakem vystupující lávy, nebo plynů a par.

3. tektonická (též dislokační) jsou způsobována pohybem zemských ker na zlomových spárách, které je oddělují. Vznikají náhlým uvolněním nahromaděné elastické energie v tektonicky aktivních oblastech. Jsou nejčastějším a nejzhoubnějším typem. Oblast otřesů bývá často rozsáhlá. Zahrnují všechna katastrofální zemětřesení (např. Lisabon 1755, San Francisco 1906, zemětřesení Japonská ...). Hypocentra dosahují hloubek až kolem 500 km a jsou vázána především na hranice litosférických desek (cirkumpacifická oblast, alpsko-Himalájská oblast, světový systém riftů s transformními zlomy). Podle hloubky ohniska se rozdělují na mělká (0 - 60 km), středně hluboká (60 až 300 km) a hluboká (300 - 700 km).  Nejčastější hloubka je 60 km.

Celkové množství energie uvolněné v zemětřesném ohnisku charakterizuje tzv. magnitudo - veličina určená ze záznamu zemětřesení matematickým vztahem. Největší zjištěné magnitudo je 8,9. Mezi magnitudem M a celkovým množstvím uvolněné energie při zemětřesení platí Gutenbergerův a Richterův vztah log E = 11,8 + 1,5 M, kde E je v erg.

Intenzita zemětřesení je veličina charakterizující velikost zemětřesení na základě pozorovaných makroseismických účinků. Určuje se podle zemětřesných stupnic.

Stupnice zemětřesení jsou pomůcky k určování intenzity zemětřesení podle přímých účinků na budovy, půdu a pod. Užívá se mezinárodní 12stupňové klasifikace Mercalliho-Cantaniho-Siebergovy (MCS). Zemětřesení o magnitudu M3 odpovídá stupeň 3 a zemětřesení s magnitudem M = 9 odpovídá stupeň 12. V zemích bývalé RVHP se jako mezinárodní stupnice používalo nově zavedené škály Medvěděvovy-Sponheuerovy-Kárníkovy (MSK).

Prosím o informaci o nerostu či minerálu "zirkon".

P.S.

Zirkon je tvrdý těžký minerál (T=7,5, H=4,5) skupiny granátu. Chemicky ZrSiO4. Krystalizuje v tetragonální soustavě ve sloupcích zakončených nízkou základní pyramidou, nebo je tato pyramida sama převládajícím tvarem. Je čirý, nebo je různě zbarven – žlutavě, hnědě. Je všeobecnou mikroskopickou součástí vyvřelin. Zpravidla obsahuje i trochu thoria. Proto je pod mikroskopem v nábrusu horniny nápadný duhovým lemem, tzv. pleochroickým dvůrkem, který kolem něho vzniká jeho radioaktivním působením. U nás je zpravidla v zrncích do 1 mm. V Českém středohoří ve vrchu Košťál u Třebenic dosahuje 5 až 9 mm, ale je tam žlutohnědý a neprůhledný. Při zvětrávání hornin přechází do náplavů a na rýžovištích je běžnou součástí těžké frakce. Drahokamové zirkony pocházejí z Cejlonu (hyacint) a ze Zadní Indie (zirkony čiré a modré).

Mohli byste mi prosím sdělit, jakou tvrdost má nerost znělec (fonolit, phonolite, Klingstein)?

J.L.

Tvrdost horniny závisí na tvrdosti základních minerálů z nichž se skládá a na jejich přeměně zvětráním. Z toho vyplývá, že se jejich tvrdost mění podle minerálu který je v bodě, ve kterém ji měříte. Znělec (fonolit, nefelinický syenit) sestává zejména z těchto nerostů: draselného živce s vyrostlicemi nefelinu a pyroxenu. V čerstvém stavu má draselný živec tvrdost T = 6, nefelin T = 5,5, pyroxen egirín T = 6 až 6,5. Tvrdost čerstvé horniny je tedy ve většině případů 6, zatímco u jílovitě zvětralé může být i T = 1.

Prosím o uvedení mezní velikosti zrn - štěrk, písek, hlína, spraš, jíl.

L.H.

Klastické součástky jsou podle velikosti děleny do několika zrnitostních tříd. Velikostní hranice mezi nimi udávají zrnitostní škály, kterých je několik. Konta J., 1972 udává shodně s ČSN 72 1002:

Podle Z Kukala (Základy sedimentologie. Academia, Praha. 1976) je spraš eolický (vátý) sediment tvořený převážně frakcí 0,020 až 0,060 mm. Zvrstvení žádné nebo nezřetelné, žlutohnědá barva, někdy příměs jemnozrnného písku, příměs karbonátu.