Proč funguje proutek ?

E mail: studny@iol.cz

Abstrakt

Autor vysvětluje svojí představu o příčině reakcí proutku na změnu gravitačních anomálií.

Pro užitečné informace o geologickém průzkumu a zřizování studní a vrtů klikni zde !

Úvod

Jsou otázky, jejichž racionálním vyřešením se lidem příliš nezavděčíte, protože navozují pocit tajemna a za dlouhých večerů příjemně hladí po žaludku. Mezi ně patří UFO, Bílá paní Rožmberská a nepochybně i proutek. Jenomže zatímco Bílá paní se zjevuje jenom občas (údajně v roce 1944 a pak až zedníkům v roce 1996), tak na stavbách hledají dělníci staré výkopy úplně běžně pomocí dvou drátů, které se nad ním zkříží. Ve svém příspěvku ve Sborníku hydrogeologické konference ve Stráži pod Ralskem (P. Čížek, 1998) jsem své domněnky proč proutek funguje, záměrně nepublikoval. Nejsem fyzik se specializací v mechanice a nechtěl jsem svým nekvalifikovaným přístupem ohrozit věrohodnost toho podstatného, co jsem chtěl sdělit: že proutek v terénu funguje a že na toto a toto reaguje takto a takto.

Pokus úvodem

Sežeňte si svářecí, anebo tvrdý ocelový či mosazný drát, asi tak milimetr v průměru. Neměl by být příliš krátký, ale také ne tak tenký a dlouhý, aby se nedal udržet v ruce a ovládnout. Ohněte ho na konci do pravého úhlu a vezměte ho do pěsti tak, aby byl jeho konec mírně vzhůru a abyste ho držel mimo těžiště svého těla, to je velmi důležité.Držíte ho tedy asi takto:

Kolem nejvyššího bodu drátu se vytvořila oblast, která „visí ve vzduchu“ díky pružnosti materiálu. Držte drát tak, aby Vám seděl volně v pěsti jakoby v ložisku, opíral se volně u kořenů prstů a o vnější hranu zaťatého ukazováčku, ale přitom aby se samovolně nepřeklápěl. Paži pokrčte v lokti tak, aby pěst byla před Vámi, ale nejlépe trochu stranou, loktem asi tak ve výši ramene a se svrchní hranou pěsti asi tak v úrovni čela. Když takto zkusíte chodit po místnosti, nebo po terénu, začne se Vám drát při chůzi stáčet rovnoběžně s těžkými, nebo naopak lehkými lineárními objekty – překlady, výkopy, vodními propustky, těžkým válcem, nebo stěnou domu. Musíte ho vyrovnávat aby Vám nevypadl z ruky. Pokud přijdete k hraně starého výkopu, můžete měnit směr chůze tak, abyste udrželi drát v nulové reakci a tím jeho trasu krásně vychodit. Můžete se ale také šeredně odchýlit, pokud přes trasu výkopu probíhá žíla, anebo tektonická porucha. Bagristé na stavbách většinou používají dlouhé tenké svářecí dráty, které na výkopy reagují velmi snadno a na hlubší anomálie nejsou tolik citlivé.

Spouštěcí mechanizmus reakce proutku

Bezprostřední příčinu pohybu klasického proutku odvodil E. Kašpar (1994). Je způsobena pružností a změnou napětí v ohbí ramen proutku. Pátráme-li ale co může způsobit tuto změnu napětí, jsme v koncích. Určitě to byl pohyb našich rukou, ale co ho způsobilo ? Pro většinu geologů je geofyzikální aparatura „černá skřínka“ a nepodezírám je, že by někoho z nich zajímalo, jak jsou zapojeny tisíce logických obvodů v jejich počítači. Jak se praví úvodem v jednom manuálu k vytváření animovaných obrázků: "Nemusíte vědět proč to tak funguje, docela stačí, když se to naučíte používat".

Co reakci proutku spouští je otázka, protože nad každou dishomogenitou v zemi vzniká deformace všech možných geofyzikálních polí a hledat které za to nejvíc může, je stejné jako hledat, který zub cirkulárky Vás nejdříve říznul. Podle mého názoru (který je ovšem ojedinělý) je určitou indicií terénní zjištění, že proutek reaguje na jevy, jejichž horizontální působení je zanedbatelné, u kterých v terénu převažuje složka vertikální. To jsou veškeré nízké elektromagnetické frekvence a samozřejmě gravitace. Té by nasvědčovalo to, že se reakce proutku dá v terénu nejlépe vyhodnotit tak, že si představíte, že reaguje nad hranicí těžší a lehčí horniny. Pozoruhodné ovšem je, že reaguje i nad okrajem velmi mělkého výkopu, kde je tíhový rozdíl i nejpřesnějšími přístroji téměř neměřitelný. Pokud by ale přesto byla spouštěcím impulzem změna gravitace, byl by základní princip geofyzikální funkce všech druhů proutku i kyvadla stejný. Představme si, že každé rameno klasického proutku je jedním z drátů se kterým chodí dělníci na stavbách. Stačí je jenom rozpojit, aby se mohly samostatně pohybovat podle svislé osy.

Moje gravitační představa:

Při svém pokusu s drátem jsme viděli, že když ho držíme mírně vzhůru, aby reagoval, vytvořil se na něm v jeho oblouku hmotný bod, kompenzovaný pružností materiálu vůči zemské přitažlivosti. Nyní zahrňme do své „aparatury“ i tělo proutkaře a ruku, která drát drží. Kdybychom proutkaře nadlehčili proudem vzduchu a jeho paži zavěsili na vlákno, získali bychom torzní váhy (spíše torzní decimálku), jejichž jedno závaží (v těžišti proutkaře) je podstatně těžší než druhé (v těžišti proutku). Spád okolního gravitačního pole působí na těžiště proutkaře x krát větší silou než na těžiště proutku, jenomže proutkařem lze hůře otočit. Tím, že proutkař ustaví proutek, nebo drát do pracovní polohy, kompenzuje pohyblivou část systému vůči regionálnímu spádu gravitačního pole a vůči vlivu svého vlastního těžiště. A celá tato soustava rezonuje. Proutek je pružný a napjatý, udržovaný v rovnováze momentů sil, a proto rezonuje. Předloktí proutkaře tvoří pružný nosník jehož svaly lze přirovnat k vinuté pružině deformované torzí, a proto i v nich vzniká rezonance. Kmitočet této mechanické soustavy závisí na fázové shodě, sčítání frekvencí a součtu amplitud. V podmínkách malých vzdáleností způsobí i nepatrná lokální gravitační anomálie svislé pukliny veliký spád gravitačního zrychlení. Když rezonující systém kompenzovaný proti regionálním gravitačním vlivům vstoupí do této anomálie, gravitační zrychlení v poli proutkař x proutek x hornina pod proutkařem se zdeformuje a výsledek se vektorově sečte s mechanickým zrychlením rezonujícího systému, které je největší při průchodu nulovým bodem. Vznikne stejný efekt jako u rychle jedoucího auta při bočním nárazovém větru. Pružný systém se rozkmitá jinou odpovídající frekvencí a má přitom snahu změnit polohu spojnice obou těžišť (proutkař x proutek) a kmitavě ji srovnat rovnoběžně s izoliniemi lokálního gravitačního pole, kolmo na směr jeho gravitačního gradientu. 

Ano, tak nějak si to představuji, když s proutkem pracuji, protože představa reakce proutku na tíhové anomálie mě nejlépe umožňuje, abych jeho pohyby vyhodnotil. Pokud s ním někdo bude chtít pracovat, tak mu tento výklad vřele doporučuji, ale rozhodně jsem proti tomu, aby mu věřil. Protiargumenty podložené strašlivým počtem nul za desetinou tečkou gravitační konstanty jsou velice pádné, takže když si moji gravitační představu přečetl nebožtík pan profesor Gruntorád, tak se doslova zděsil. Byl přesvědčen o tom, že jde o reakci na přirozená elektrická pole. Jenomže v jednoduchosti je krása a přílišná snaha o přehnanou dokonalost většinou brání praktickému využití. A protože na proutek, tento "výstupní budík“ jednoduché geofyzikální aparatury, jsou v osobě proutkaře připojeny nejrůznější magnetometry, elektrometry a geigerovy počítače, nedalo by se s tím vůbec pracovat. A víte, teďka když to píšu, tak mě napadlo, že vlastně ani nevím,  kolik desítek tisíc tranzistorů a v jakém zapojení má mikroprocesor mého pécéčka.